Hory | Postav si funkční mašinu a vyšlápni na Mount Everest

Pamatuju si časy, kdy mě výšlapy do kopců stály spoustu přemlouvání, a to jak u sebe, tak u dětí. Dneska ti ale ukážu, jak si užít horolezectví hezky z pohodlí gauče, bez puchýřů a s horkým čajem v ruce. Na stůl se mi dostala deskovka Hory (v originále Peaks) od Mindok, která tě vezme na ty nejznámější vrcholy světa. A musím říct hned na rovinu, že jestli máš rád hry, kde si postupně buduješ svůj vlastní herní motor a s každým tahem jsi silnější, tahle krabice by ti rozhodně neměla uniknout.

Nejde totiž jen o nějaké tupé házení kostkou. Hory tě nutí plánovat, dobře si rozvrhnout síly a hlavně chytře využívat to, co dělají ostatní. Přináší geniální mechaniku „přidání se k výpravě“, díky které se u stolu nenudíš ani ve chvíli, kdy zrovna není řada na tobě. Pojď se se mnou podívat, co všechno tahle nádherně zpracovaná pecka ukrývá a jestli skutečně stojí za tvé těžce vydřené peníze.

Jak se to hraje?

Základ je naprosto jednoduchý a vysvětlím ho komukoliv během pár minut. Ve svém tahu si vždycky vyberu jen jednu ze tří akcí: Odpočinek, Příprava nebo Výstup. Postupně tak cestuju po kontinentech, sbírám kyslíkové lahve, stany nebo lana a verbuju místní průvodce. Jak roste moje zkušenost, vylepšuju si jednotlivé akce. Takže zatímco na začátku mě jeden výstup na obyčejný kopec totálně vyšťaví, v půlce partie už zvládám osmitisícovky levou zadní. Jde o čistokrevný „engine building“, který navíc parádně odsýpá.

Parťáci na laně místo čekání

Co mě na Horách baví úplně nejvíc, je interakce. Když se totiž rozhodnu vylézt třeba na Fudži, můžu s sebou vzít i ostatní hráče. Pro mě to znamená víc zkušeností a menší únavu, pro ně zase šanci shrábnout část odměny, aniž by museli plýtvat vlastním tahem. Pořád tak u stolu smlouvám, nabízím pomoc a sleduju, co mají soupeři zrovna v plánu. Žádné zdlouhavé zírání do mobilu, než na mě přijde řada, tady fakt nehrozí. Člověk je neustále vtažený do hry.

Vizuál, ze kterého padá brada

Zpracování je prostě luxusní. Dvojvrstvé desky hráčů, kam zapadají všechny ty dřevěné ukazatele a kostky, jsou dneska už u lepších her standardem, ale tady fungují na jedničku. Samotné karty hor s fotkami a drobnými zajímavostmi (třeba to, že na Machu Picchu vede incká stezka z 15. století) dávají hře úžasnou atmosféru. Jako tátu mě moc potěšilo, že to má i lehký edukativní přesah, aniž by to působilo jako nějaká nudná učebnice zeměpisu.

Pro koho jsou Hory ideální volba?

Tohle je přesně ta středně těžká rodinná hra, kterou bez problémů vytáhnu jak s dětmi, které už odrostly u jednodušších her jako je Karak, tak s partou kamarádů večer u piva. Není to žádný krutý bolehlav na pět hodin, ale spíš příjemná, lehce přemýšlivá záležitost s trochou toho štěstíčka u hodů kostkou nebezpečí. Jediná výtka? Ke konci, kdy už má každý svůj motor pořádně rozjetý, se může hra malinko protáhnout.

Verdikt

Hory jsou pro mě nádherným překvapením a jasným důkazem, že hra o budování vlastního enginu nepotřebuje složitá pravidla, aby přinesla parádní zážitek. Společné lezení na vrcholy mě neustále drží ve střehu a téma tu dýchá z každé vyložené karty. Pokud hledáš přístupnou, vizuálně úchvatnou hru pro rodinu i mírně pokročilé hráče, s touhle krabicí rozhodně nešlápneš vedle.