Jak nezbankrotovat u nákupu her

Děti jsou ti nejlepší spoluhráči. Mají nekonečnou fantazii, prožívají každé vítězství jako finále olympiády a prohra je pro ně konec světa. Ale taky jsou to ti nejdražší spoluhráči.

Jako otec tří ratolestí to znám moc dobře. „Tati, já chci tohle! A tohle taky!“ Reklamy v televizi a videa na YouTube dělají své. Kdybych měl koupit všechno, co si přejí, musel bych prodat ledvinu. A co hůř – polovina těch her by po týdnu skončila v koutě.

Za ty roky, co s dětmi hraji, jsem si vytvořil systém. Systém, díky kterému máme plnou skříň her, děti jsou nadšené a můj rodinný rozpočet stále žije. Tady jsou moje pravidla pro rodiče.

1. Dětem je jedno, jestli je to novinka

My dospělí hráči to řešíme pořád. „Už jsi hrál tu novinku z Essenu? Vyšla už ta nová edice?“

Dětem je to úplně jedno. Pro ně neexistuje rok vydání 2024 nebo 2010. Existuje jen „zábava“ nebo „nuda“.

Proto dětské hry nakupuji s klidem z druhé ruky nebo ve výprodejích starších edicí. Dítě neocení, že krabice ještě voní novotou. Ocení, že je uvnitř drak nebo princezna. Navíc, dětský vkus se mění rychleji než počasí. To, co milují v pěti letech, bude v sedmi „pro mimina“. Kupovat hru za 1 500 Kč na jednu sezónu? To raději koupím tři bazarové po stovce.

2. Faktor „Ulepené prsty“ (Odolnost materiálu)

Když vybírám hru, dívám se na ni jako inženýr, který staví most. Musí to vydržet zátěž. Děti mají sílu, emoce a často taky svačinu v ruce.

• Karton a dřevo: Miluji hry jako Carcassonne nebo Karak. Tlustý karton se neohne, dřevěné figurky se nezlomí. To jsou hry, které přežijí generace.
• Karty jsou riziko: Pokud hra stojí na kartách (Flip 7, Výbušná koťátka), okamžitě kupuji obaly. Balíček obyčejných „sleeves“ stojí pár korun, ale zachrání hru před mastnotou, džusem a ohýbáním rohů. Obalená karta je nesmrtelná karta.

3. Hry, co rostou s námi

Můj nejoblíbenější typ her. Takové, které vytáhnu s pětiletým prckem, ale bavím se u nich i já, nebo je zvládnou i starší sourozenci.

Nechci kupovat hru, která má jen jeden mechanismus („hodím kostkou a jdu“). Hledám hry s variabilitou:

• Zombie Kidz: Geniální věc. Hra se v čase mění, otevíráte obálky, lepíte samolepky. Děti to motivuje hrát znovu a znovu.
• Carcassonne: S nejmenšími hrajeme bez sedláků a složitých pravidel. Jen přikládáme kartičky, aby „cesty navazovaly“. Jak rostou, přidáváme pravidla. Jedna krabice nám slouží už roky.

4. Nekupuji „hračky“, kupuji „hry“

Tohle je tenký led, ale musím to říct. V hračkářstvích je spousta krabic, které vypadají jako hra, ale jsou to spíš hračky na baterky. Padající opičky, Kálející pejsci… Znáte to.

Většinou to stojí hodně, funguje to týden a pak se to rozbije nebo to omrzí. Já se snažím děti vést k opravdovým deskovkám. K hrám, kde musí trochu přemýšlet, spolupracovat nebo blafovat. Nejenže je to levnější (protože Dobble stojí míň než Mluvící záchod), ale hlavně spolu opravdu trávíme čas, ne jen koukáme na blikající plast.

Závěr: Je to o čase, ne o penězích

Možná si říkáte, že jsem škrt. Že dětem nekupuji ty nejdražší novinky. Ale víte co? Když večer rozložíme na stůl ošoupanou krabici Karaku, kterou jsem sehnal na bazaru za tři stovky, a syn porazí draka… ta radost v jeho očích je k nezaplacení.

Děti si nebudou pamatovat, kolik ta hra stála. Budou si pamatovat, že ji hrály s tátou.

A to je ta nejlepší investice, jakou můžu udělat.