Jedeme bomby! | Recenze výbušné kooperativky, ze které se mi zavařil mozek

Znáš ten pocit z akčních filmů, kdy hrdina klečí nad obřím dynamitem, potí krev a zvažuje, jestli fiknout červený, nebo modrý drát? Tak přesně tohle zažívám u stolu při hrání Jedeme Bomby! Rozdíl je v tom, že na to nejsem sám, ale snažím se zneškodnit nálož společně s ostatními. Má to ovšem jeden masivní háček – během hry si vůbec nesmím se spoluhráči povídat o tom, jaké dráty mám před sebou. Všechno je to o mém bystrém úsudku a schopnosti číst mezi řádky.

Jak to vlastně funguje a proč u toho mlčím?

Pravidla jsem do sebe nasál během pěti minut. Do stojánku si tajně seřadím destičky drátů podle čísel od 1 do 12. Můj cíl je jednoduchý – musím ukázat na drát ve stojánku spoluhráče a trefit u něj úplně stejné číslo, jaké mám já u sebe. Když se strefím, dráty společně „přestřihneme“ a zahodíme. Jenže jak už jsem říkal, nesmím promluvit ani slovo.

Všechno musím vyvodit čistě z logiky. Když vím, že mám u sebe dvě devítky a obě desítky už jsou ze hry venku, začnu si snadno dopočítávat, co se u ostatních ve stojáncích asi tak schovává. Jakmile udělám chybu, posune se ukazatel detonátoru blíž k výbuchu, ale aspoň dostanu žeton nápovědy, který mi řekne, jaké číslo jsem vlastně u spoluhráče vybral. Dedukce pak jede na plné obrátky. Je to trochu jako slavné Hanabi, ale dotažené k naprosté dokonalosti.

Krabičky, překvapení a hromada misí

Když jsem poprvé četl, že má hra 66 misí, dostal jsem trochu strach z nekonečného stereotypu. Zahraju pět partií a půjde z domu? Vůbec! Hra mě neustále překvapuje. Uvnitř krabice totiž čekají tajné boxíky s novým vybavením a úpravami pravidel, ke kterým se musím postupně propracovat.

Není to klasické „legacy“, u kterého bych trhal karty a hru nevratně ničil, ale pocit progrese tu je parádní. Na stojánky a krabici si lepím samolepky a odemykám si tak další výzvy. Protože mi jedna záchranná akce zabere tak dvacet až třicet minut, málokdy zůstanu jen u jedné partie. Když to bouchne, okamžitě chci hru rozložit znovu a pomstít se.

Kde to skřípe? Zpracování stojánků

Abych jen nechválil, musím zmínit i to, co mě na komponentech trochu štve. Grafika má skvělý styl a tajné krabičky mě hrozně baví otevírat. Ale ty plastové stojánky na dráty se moc nepovedly. Kartonové dílky v nich dost kloktají, a když před ně chci ještě přesně narovnat žeton nápovědy, je to zbytečná piplačka. Funkční to je, to zase ano, ale kdybych měl doma 3D tiskárnu, hned si vyrábím vlastní a bytelnější.

Pro koho to vlastně je?

Krabice radí věk od 12 let a já to naprosto podepisuju. Rozhodně to není oddychovka pro nejmenší prcky. I když večer konečně uspím nejmladší dceru a chci si jen zlehka zarelaxovat, tahle hra mi mozek neodpustí. Musím u ní fakt tvrdě přemýšlet. Pokud k ní posadím někoho, kdo neudrží pozornost a logicky si nespojí souvislosti, půjde celá mise rychle do kytek. Pokud ale miluješ chytré hádanky a u stolu rád zapojuješ šedé kůry mozkové, garantuju ti, že budeš nadšený.

Verdikt

Pro mě osobně je Jedeme bomby! obrovským překvapením. Pokud hledám parádní logickou kooperativku, u které se nesmí mluvit a kde každý můj tah ovlivňuje celou skupinu, nemůžu s touhle krabicí šlápnout vedle. I přes mírně odfláknuté plastové stojánky je to instantní pecka, co mě na stole jen tak neomrzí.