Znáte to. Kurýr přiveze krabici velikosti mikrovlnky. Váží pět kilo, uvnitř jsou tři patra plastových figurek, kovové mince a pravidla tlustá jako telefonní seznam. Stálo to půlku výplaty, ale ten pocit! „Tohle bude epické,“ říkáte si.
A pak? Pak to leží na polici.
Mám takových her doma několik. Říkám tomu „Police hanby“. Jsou nádherné, drahé a… nehrané. Pokaždé, když na ně padne zrak, ozve se tiché výčitky svědomí. „Dnes ne, to je na dlouho,“ řekneme si a vytáhneme malou krabičku za tři stovky, kterou jsme za poslední měsíc hráli už podvacáté.
Dnes se chci zamyslet nad tím, jestli jsme jako hráči trochu nezblbli z marketingu a jestli ta největší zábava neleží v těch nejmenších krabičkách.
Syndrom „Velké Krabice“
Deskovky zažívají boom a trend je jasný: Větší, hezčí, dražší. Kickstarter nás naučil, že hra bez 100 figurek a exkluzivních žetonů není dost dobrá. Jenže s velkou hrou přichází velká zodpovědnost (a velká bariéra).
- Příprava trvá věčnost: Než to rozložíte na stůl, uteče 30 minut.
- Vysvětlování pravidel: „Počkej, tahle figurka má výjimku, když stojí na bažině…“ A děti/manželka/kamarádi začínají zívat.
- Strach o komponenty: „Nejez ty brambůrky, když držíš kartu za 50 korun!“
Výsledek? Z hraní se stává událost. A události se dějí párkrát do roka.
Kouzlo trpaslíků (aneb David vyhrává)
Na druhé straně spektra jsou hry, které se vejdou do kapsy u kalhot. Hry jako Milostný dopis, The Mind, 6 bere! nebo Port Royal.
Stojí jako lepší oběd v restauraci. Příprava trvá minutu (zamíchat balíček). Pravidla vysvětlíte, než se dovaří voda na čaj.
Tyto hry u nás doma točíme pořád. Na dovolené, ve vlaku, v čekárně, nebo večer, když jsme unavení a nechceme hodinu studovat strategii. Právě v těchto malých krabičkách jsem zažil ty největší emoce. Ten výbuch smíchu, když se v The Mind napojíme na stejnou vlnu. To napětí, jestli v Port Royalu otočím ještě jednu kartu, nebo to bouchne.
Matematika zábavy (Cena za jedno hraní)
Jako zakladatel LevnéDeskovky.cz se na to musím podívat i přes peníze. Rád používám metriku „Cena za jedno hraní“.
Pojďme si udělat souboj:
- Goliáš (Epická strategie): Stála 2 500 Kč. Je nádherná. Hráli jsme ji dvakrát (jednou o Vánocích a jednou, když přišel kamarád Karel).
- Cena za hru: 1 250 Kč. (Au!)
- David (Malá karetka): Stála 299 Kč. Je ošoupaná. Hráli jsme ji asi 50x.
- Cena za hru: 6 Kč.
Kdo je tady vítěz?
Samozřejmě, srovnávám jablka a hrušky. Zážitek z pětihodinové strategie je jiný než z desetiminutové karetky. Ale ruku na srdce – opravdu nám ta velká hra dala 200x větší zážitek?
Nenechte se zblbnout
Neříkám, abyste přestali kupovat velké hry. Sám je miluji. Ale nenechte si namluvit, že pouze drahá hra rovná se dobrá hra.
Často vidím začínající hráče, kteří si myslí, že aby se „stali deskovkáři“, musí si koupit Nemesis nebo Twilight Imperium. Nemusí.
Někdy je nejlepší investicí ta nejobyčejnější krabička s čísly nebo symboly. Protože hra, která leží na stole, je vždycky lepší než hra, která leží na polici.
Co vy? Taky máte doma „Polici hanby“? A jaká levná hra u vás má nejvíc odehraných partií? Napište mi to do komentářů.
